Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kočičí domov

11. 11. 2006

Říká se, že není domova bez kočky. Bohužel, stále přibývá koček bez domova.  V současné době je tedy mým cílem vybudovat kočičí ráj – ony totiž mnohé kočky  prošly skutečným peklem, velmi často způsobeným právě námi, pány tvorstva, a často přežily jen zázrakem.                          Snažím se jim proto zajistit kvalitní  „kočičí ubytovací zařízení s kompletním servisem“, sestávající jak z prostorného krytého vnitřního zázemí celoročně obyvatelných „kočičích apartmá“, tak s dostatkem venkovních výběhů se vším vybavením, které kočky ke spokojenému životu potřebují.                                                                                                    Svým svěřencům nenabízím ubytování bez rozdílu stejné, ale snažím se plně přizpůsobit a vyhovět jejich individuelním potřebám, zvyklostem a „vkusu“, takže kočce navyklé na pohodlí městského bytu rozhodně nevnucuji přírodní scenérie, aniž o ně sama projeví zájem, a naopak kočku milující volnost a prostor neuzavírám do bytové kóje. Některé kočky vyžadují venkovní výběh, jiné touží žít jako čistě domácí tvorové, a je na mně, abych jim zajistila dostatečně vyhovující podmínky a pohodlí. Trvám na pestrosti stravy, respektuji rozdílné potřeby kočičích žaludků a chutí, umím si poradit s případným dietním omezením.  Snažím se o zajištění veterinární péče s nepřetržitým provozem a kvalitní dostupností, což je úkol vskutku nelehký, zvláště  pak v daném regionu, neboť  zkušenosti  s veterinární péčí, přístupem a následky „odborných“ diagnóz a způsobů léčby poskytují dostatek materiálu na samostatnou kapitolu ( a ne vždy lze očekávat šťastný konec – více rubrika Absurdistán )                                                                                                      Nejedná se prozatím o klasický útulek, nefunguji  jako rychlá přestupní umísťovací stanice, neboť plně respektuji individualitu každého zvířete a jeho potřeb.   Kočky ovšem v případě neumístění s příchodem do našeho azylu  získávají bezpečný domov na celý svůj kočičí život, a to s veškerou péčí a láskou. Umístění do domova nového přichází v úvahu pouze tehdy, pokud tento může nabídnout podmínky stejné nebo dokonce lepší. Nejde mi tedy o umístění za každou cenu, a než k tomuto kroku svolím, nový domov si důkladně osobně prověřím, a spíše než zvířata obratem umísťovat, spíše plánuji zajistit případná depozita v dalších objektech. Jistě, lze namítnout, že nelze poskytnout azyl neomezenému množství zvířat, ale on i gigantický megahotel  pojme pouze omezené množství hostů ...   Nicméně, i tak je v současné době reálné poskytnout po dokončení stavebních úprav ve stávajících prostorech adekvátní domov až stovce koček, a jejich další umístění do nových domovů realizovat po pečlivém zhodnocení podmínek.                                                                  Nebráním se ani navázání kontaktů s ostatními organizacemi se stejným posláním a cílem.

Z dané situace posléze logicky vyplynulo založit občanské sdružení, neboť při realizaci mnoha dalších cílů nutno fungovat jakožto právnická osoba,  být  snaživý jedinec jaksi nestačí ... Ale tím hlavním hnacím motorem stále zůstává  má osobní kočkománie, ač související plány a záměry jsou mnohem širšího rozsahu.                                                             Jsem ovšem nucena neustále oddělovat  „zrno od plev“ . Měla jsem tu čest poznat jistý počet skutečně dobrých lidí, kterých si nesmírně vážím, a kteří to taktéž nemají v životě lehké. Zároveň jsem ale poznala a stále poznávám další a další pokrytce, závistivce ( ač netuším,co vlastně závidí), falešné mluvky ...  Smekám před těmi, kteří pochopili o čem život je, méně mluví a více jednají. No, a ty ostatní prostě nechávám jejich osudu ... a oni mi za to občas hodí pod nohy nějaký ten balvan ... ale s tím se přece počítá. Hlavní je, že cesta vede dál.

V současné době máme k dispozici nemovitost – bývalý statek s dostatkem prostoru,  vhodný k poskytnutí domova zvířatům, která by jinak byla odkázána na nejistý potulný život, přesněji řečeno, na jistý konec o hladu a samotě.

Prozatím pečuji o 27 šelmiček ve věku od jednoho měsíce po 13 let, z nichž kromě dvou šťastlivců všechny poznaly samotu, opuštěnost, hlad, bolest a v neposlední řadě i  lidskou krutost, a mým cílem je poskytnout domov a péči  mnoha dalším svěřencům.

Mezi moji další prioritu patří záchranný chov ohrožených druhů zvířat - a to nejen kočkovitých šelem, ale i chráněných a exotických druhů, které lze dnes bohužel spatřit většinou již pouze v ZOO. Tato krásná a ušlechtilá zvířata si rozhodně nezaslouží osud, který je mnohdy čeká, není nic horšího než stát se pouhým zbožím v rukou tvora jménem Člověk, jehož cílem je zisk a sláva. Hodláme tedy vybudovat záchrannou stanici těchto vzácných zvířat a to zcela v souladu se zásadami welfare a CITES, přičemž potřebná povolení a patřičná jednání jsou v úspěšném řízení s Krajskou veterinární správou, jenž je našemu záměru příznivě nakloněna, jelikož v jihočeském regionu jsou podobné aktivity naprosto ojedinělé.                                                                                                            Po dlouhých letech tedy vystupuji z anonymity a hledám zároveň nové partnery,sponzory a spřízněné duše pro podporu mých (nejen) kočičích záměrů a cílů.

Ona totiž zvířata, ač jsou to bytosti velice krásné a inteligentní, sama o pomoc  požádat nedokážou.                                                                           Ony totiž potřebné  lidské duše se samy do popředí drát neumí.            Ono totiž spojení těchto dvou světů je nejenže potřebné a přínosné, ale zároveň nesmírně obohacující, a tímto spojením často vzniká pouto nejsilnější.      On skutečně život není tak černobílý, jak se nám může zdát ... Potřebujeme se navzájem.

A přitom stačí tak málo – otevřít oči a vnímat všechny jeho barvy ...

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Kočky v akci

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA