Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. 7. 2009

Původně jsem měla rozepsaný článek o všech těch mňoukajících nechtěňátkách, která se k nám v poslední době dostala a jejichž osudy s námi sledujete.  Cosi jako „koťátka v akci“.
Jenže – kritický povodňový víkend se postaral, že vše je jinak.

Ještě trochu odbočím, přece jen to bude na koťátkovskou notu.
Jak se tak zmítáme v těch všech dojmech, emocích a kočičích osudech,
čas od času přijde krize. Či spíše bilancování, čas otázek a odpovědí.
Otázky nám kladou mnozí, mnohdy však není snadné najít adekvátní odpověď.
Proč místo toho divadýlka okolo koček raději neděláme něco pořádného, ptají se. Něco prospěšného, užitečného. Abychom nemuseli žebrat a naříkat.
Něco, co se vyplatí... Mají pravdu, jsme blázni. Být „normální“, je vše mnohem snazší.
Naposledy jsme podobným stavům mysli podlehli asi tak před měsícem.
Podtrženo, sečteno, nelze na svá bedra nakládat více, než uneseme, zcela prostý závěr. Jen jej ustát bez pochyb.

Člověk, pán tvorstva, neustále touží dobývat a vítězit. Ovládat a podmanit si.
Příroda se přirozeně brání - a jak vrací lidstvu úder, zcela logicky nemůže selektovat, padni komu padni. Zapomínáme, z čeho jsme vzešli. Trocha pokory by neškodilo. Cítíme se silní, stavíme kosmodromy, jsme in. Přitom jsme tak slabí ve své naivitě - stačí jedna bouřka a spláchne nás to jako myši. Páni tvorstva a jejich genialita se topí v zablácené stoce. A pořád ne a ne prozřít.

Nicméně, zpátky ke kočkám, zmítaje se v chaosu, přece jen vše souvisí se vším.

Před zmíněným měsícem kde se vzal, tu se vzal, přijel elegantní pán v Mercedesu, a prý - tak vám vezu kočky. Vezl. Než jsme stačili cokoliv říct či udělat, u vrat bylo pět zelepených kartonových beden, pán mávl rukou na pozdrav a byl pryč. Příběh jak z pohádky. Jenže, v těch bednách byly vysoce březí kočky, někde po dvou. Podotýkám, že březí kočka na spadnutí vážila kilo a půl! Co dál? Kočky odrodily v průběhu dalšího týdne. Něco mrtvé hned, něco neduživé, kočky maximálně stresované, jedna porod nepřežila. Tedy v přímém přenosu žádný příjemný zážitek. Přičemž co vrh, to problém, např. z pěti koťat, která vypadala nadějně a která jsme kočce pomáhali dopiplávat, masírovat, protože sama neměla sílu, po 14 dnech zbyla dvě. Kdepak, žádné náhlé novorozenecké úmrtí. Bílá boule místo oka, prý vytlačené bělmo, které prasklo, vytekla krev a bylo po oku i po kotěti.
Díra do hlavy, kotě vytuhlé, my se zmítajíc mezi brekem a vztekem. Jistě, řekne se, selekce, já vím. Dveře do karantény jsme otevírali už s hrůzou, co to bude tentokrát. Ty kočky mámy, ty prostě měly dost, odrodily nejen koťata, ale i mraky škrkavek. Nebo kotě, které mělo hydrocefalus - ohromná hlava, díra do lebky - prostě měkké místo na hlavě, oči posunuté, marná snaha. Dobrých rad jsme dostali nespočet, od mrštěním po stěnu po zavázání do igelitu, že prý taková smrt ani nebolí. Občas ovšem trapně věříme na zázrak (ono se občas stává, že vláčné kotě zabere), jindy bohužel vidíme, že je vše ztraceno. Tihle nebožáci, kteří nemají šanci žít, se rodí jen a pouze z lidské nezodpovědnosti. Máme další kočky čekající na kastraci, ale nyní je to jaksi vesmírná odyssea. Nehledě na to, že nemalá část koček jsou takoví ti mrzáčci, kteří měli namále - třeba kulhavec, šilhavec a slepec, tohle trio je dobrá parta ;-)
A přitom všem ještě hledejte odpověď na otázku: „A proč to teda děláte, když vám to nevynáší? Jste normální?“

Tehdy jsme skutečně dospěli k závěru, že to chce změnu.
Být za blázny umíme skvěle, ale přesto je zřejmě nutné zůstat nohama na zemi. Tohle předsevzetí nám vydrží pokaždé do chvíle, než se objeví
další potřebný mňoukající uzlíček a my to prostě risknem.

Začátek července, Jižní Čechy opět hlásily povodňová varování.
Prachaticko, Písecko, voda se valila, lidé opět ztráceli domovy i iluze a kočky s nimi.

Během tohoto kritického týdne jsme se opět (ačkoliv jsme předtím už téměř přísahali, že skutečně není možné ujmout se dalších koček, natož březích, že není ani kam, ani za co, že to skutečně už neutáhneme jak finančně, tak psychicky, atd., atd.) ujali tří kriticky březích koček, které prostě byly ve špatný čas na špatném místě. Poskytovali jsme jim azyl s tím, že přece nemůžou zůstat a rodit tam, kde řádí voda. A že už je to určitě tentokrát naposled.

Březí kočky jsme ubytovali v pátek 3.července.
Pak to přišlo. Sobota 4.července. Macaté mraky, tma, déšť, ostatně jako už tolikrát. Kočky nervózní, my nervózní, ovšem zatím to jde, ač leje. A pak už to šlo úplně samo.

Z nebe se valí provazy vody, země je těmi všemi dešti a záplavami tak nasáklá, že odmítá přijmout další, voda neodtéká, kanalizace přetéká, spodní voda se dere dovnitř a je všude. Na straně jedné valící se proud vody, na straně druhé rodící kočka. V jedné místnosti naráz. Co dřív ? Likvidovat brod, nebo evakuovat kočky, které už cítí, že je něco špatně? Málo rukou, málo času, zato vody habaděj. Mrňata za povodně zrozená zatím žijí (viz foto). A propos, autentické fotografie – ukažte mi někoho, kdo v momentě, kdy má vodu zleva, zprava, mezitím denní koťata a plašící se kočky vůkol, zvládne mačkat spoušť v přímém přenosu. Prostě otráveně pořídíte pár snímků pak, až to nejhorší pomine, a vůbec nemáte chuť dokumentovat spoušť, která znamená, že je zle. A když je zle, okamžitě si uvědomíte, že může být vždycky ještě hůř, než je!

Meteorolog tento jev nazývá „blesková potopa“.
Pro nás to znamená ztráty, výdaje a beznaděj. Tu především.
Kalamita poničila část elektrických rozvodů, tedy jsme lehce mimo.
Píši lehce, protože to zdaleka není to stěžejní. Fungujeme, i když jen zčásti. Fungujeme, protože musíme, tedy v rámci možností.
Pravda, v této lokalitě sehnat elektrikáře, který by pochopil, že nemůžeme proplatit jeho požadavky, je zásadní problém. V této lokalitě je zásadní problém vše. Přece jenom, je to venkov. Na venkově se kočkám apartmá nebudují. Na venkově jde všechno jinak, blázni zůstanou blázny. Přesto, kočky nepřišly o střechu nad hlavou přímo.
Nedošlo ke srovnání se zemí. Vzniklé škody lze postupně likvidovat. Jenomže - jakmile zařízení našeho typu vypadne z „udržovacího kola“, kdy se hradí vždy to nejnutnější a ostatní se řeší a lepí tak nějak za chodu (s modlitbami, kéž se nestane nic neočekávaného, co by nás porazilo úplně), je to malér.
Loni podobná situace nastala, přehnala se virová infekce. Nečekané výdaje šly do desetitisíců, jen tak, zcela mimo plán. Jak jsme to ustáli? Dle názorů moudrých úplně špatně – situaci „řešila“ osobní půjčka od Providentu, kde jak známo, vám půjčí 20, vrátíte 40. Osobní půjčka uvádím proto, že nemá nic společného s financemi útulku. Prostě, jeden „blázen“ si dobrovolně přidělá další osobní závazek. Jenže, když stojíte před rozhodnutím „buď - anebo“, kdy jsou ve hře kočičí životy a čas kvapí, upíšete se i čertu. A neřešíte v tu chvíli následky, vidíte jen potřebu zachránit je, jakkoliv. Což prý není to pravé ořechové.

Provoz útulku vyžaduje dostatečné finanční rezervy, ale který útulek to zvládá ?

A tak jsme další, kdo prosí o pomoc.
Po delším zvažování, kudy kam, a zda vůbec zvládneme jít dál. Utéci z boje nelze, téměř stovka koček na krku je silná motivace. Na straně druhé se zmítáme v beznaději, nálada je ponurá a bojíme se sebemenšího mráčku. Finance na nájem a stabilní platby dávno padly na likvidaci toho nejhoršího, finance na kastrace a léky taktéž. Část koček je již vykastrována, faktura ovšem neuhrazena. Žádost o pomoc v urgentní situaci adresovaná městu Písek, který problematiku bezprizorních koček neřeší nikterak, žádné zařízení pro kočky nemá a tudíž vše suplujeme my, a to na vlastní náklady systémem ber kde ber, byla zamítnuta. Kromě financí bojujeme např. s nedostatkem antiparazitik, ono se to nezdá – jenom běžné kompletní odčervení je samo o sobě znatelný zásah do rozpočtu.

Někteří čtenáři nás už znají, sdíleli s námi nejeden kočičí osud a pomohli nám např. vypiplat černé zmrzlíky, zimní novorozence.
Přiznávám, je mi žinantní až nepříjemné tohle vše psát, zatím jsme se tak nějak drželi silou vůle a vždy se nějaké řešení našlo.
Nepopírám, že je mi z toho všeho smutno, a že tenhle článek vzniká pod tlakem emocí. Nějak to byla ta příslovečná poslední kapka – jak stylové, když je řeč o vodě – kdy už hlavou proletí různé myšlenky a pochyby, zmítáte se v pocitech zmaru a beznaděje, ač víte, že vás potřebují ti, kteří nic nezavinili...

Ještě pořád doufáme, že to nějak půjde - ačkoliv, snaha vysvětlit příslušným (nejmenovaným) institucím a poskytovatelům služeb či energií, že v dané situaci by pomohl i odklad pravidelné platby cca o měsíc, se prozatím minula účinkem. Platíš, svítíš, neplatíš, jsi potmě. Platíš, bydlíš, neplatíš, jdeš. Kočky nekočky. Tak ty už vůbec nejsou důležité.


Jsou samozřejmě věci, které počkat mohou a počkají.
Ovšem krmit se musí denně, léčit a pečovat o chlupaté svěřence taktéž. Organizace funguje čtvrtým rokem, vše bylo vybudováno bez jakýchkoliv dotací, příspěvků, darů, pomoci. Stejně tak byl a je financován provoz. Odvážím se vyslovit, že za ty 4 roky se odvedl kus práce a že jsou vidět skutečné výsledky. Ač to zní paradoxně, v této souvislosti vyvstal problém – žádosti o podporu byly zamítány stylem: „Vy už jste přece své vybudovali, u vás si kočky žijí jako v ráji, praktikujete si welfare, krmíte prémiovými značkami a každá kočka má vlastní očkovací průkaz“. Čteno mezi řádky – když jste si poradili předtím, poradíte si i nyní, proč nás vůbec obtěžujete? Vy už přece máte! Pravda, dovolili jsme si nejprve obětovat své vlastní zájmy a finance ve prospěch koček v naivní iluzi, že žádat o podporu a pomoc je vhodné až poté, kdy potenciální dárce vidí dosavadní výsledky, nikoliv jej přesvědčovat pouze dojemnými projevy, sliby a plány „na zelené louce“. Přesto, každého zájemce, který by nám mohl a chtěl jakkoliv pomoci, ochotně a rádi se vším konkrétně seznámíme přímo na „místě činu“, sám se přesvědčí, v jakém prostředí a podmínkách kočky žijí, obeznámíme ho s aktuální problematikou a potřebami. Ono přece jenom i dnes platí: „co nevidím, tomu nevěřím“.

Nyní ovšem pomůže skutečně vše – každá stokoruna, každá materiální pomoc nás posune o krok dál, opět pomůže, když si uděláte radost objednávkou z eshopu
WWW.ARTCAT.CZ , který vznikl ryze za účelem úhrady péče o ty, které si samy pomoci nemohou.
Na úvodní straně tohoto webu je i číslo účtu a veškeré potřebné informace.
Určitě by pomohla i možnost dostat naši prosbu více mezi lidi, pomoc s propagací, třeba někdo zná cestu, víc hlav víc ví. Třeba někoho napadá něco, na co náš zubožený mozek v tuto chvíli nemá sílu přijít.

Naděje umírá poslední, ale ani ona není nesmrtelná.
Bojujeme ovšem za bezbranná stvoření, která sama nezmůžou vůbec nic.

Přece jen, my lidé máme jakés takés šance, i když je nejhůř.
Zvířata v nouzi jsou plně odkázána na naši pomoc.

Tak že by takových bláznů nám podobných bylo přece jen na tom světě trochu potřeba ?

Psát prosby o pomoc mi prostě moc nejde. Tedy prostě díky těm, kteří rozumí!



Marie Šrámková,
dobrovolník FELIX GREY o.s.

 

Náhledy fotografií ze složky POTOPA 2009

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA