Kočky vítají jaro a ochotně se loučí s paní Zimou.
Kočky, jak známo, jsou stvoření teplomilná.
Proto se vůbec nezlobí, že už je nezebou tlapky v mrazivých plískanicích, že už nemusí žíznivě olizovat ten nedobrý sníh, že už je netrápí hlad a nemusí pracně hledat, kde hlavu složit. Zvířata, která byla nucena přežít zimu v terénu, ať už v městských zákoutích či v promrzlé přírodě, vědí své. Každé takové přežití nelehkého zimního období však znatelně oslabuje organismus koček a zanechává mnohdy trvalé následky na jejich zdravotním stavu.
Jen málokteré měly to štěstí, že se dočkaly přikrmování či přístupu k nezamrzlé vodě, případně možnosti schovat se v teplém suchém místě, odkud je nikdo vzápětí nevyžene.
Pro většinu obyvatel městských částí je kočka v ulicích v lepším případě neviditelná, v tom horším se často stává terčem útoků - tím pádem ztrácí zbytky důvěry v člověka. Na vesnicích je pro změnu kočka natolik běžným jevem, že nikoho z domorodců ani nenapadne, že v zimě si ani ty myši nenachytá. A tím ztrácí beztak chabý způsob obživy, ač právě zima je obdobím, kdy je zvýšený přísun živin nezbytný k vytváření imunity proti chladu. V zimě mají kočky také větší nároky na množství a kvalitu potravy – udržování tepla je stojí více energie. V zimě, na mrazu, se jim zároveň mnohem hůře běhá, jelikož polštářky na tlapkách se vysuší, loupou se a bolí.
Kočka nám nemůže sdělit, co a kde ji bolí, že je jí špatně a co se s ní děje. Má strach z neznámého, spíše se bude snažit najít úkryt nebo se nám bude jevit nepřátelská, čímž se sama vzdává naděje na možnou pomoc. I toulavé kočičí dobrodruhy trápí zimní počasí. Především malé kotě či starší kočka nemá bez pomoci příliš šancí na přežití. Ne každý, kdo najde promrzlé zvíře, se pokusí jej alespoň umístit do útulku, natož mu poskytnout potřebnou pomoc.
Kočky vítají jaro, jenže - s příchodem jara se probouzí kočičí říje a na svět přicházejí nová a nová „nechtěňátka“. Jen málokteré kotě narozené ve volné přírodě se dožije dospělého věku. Nežádoucího potomstva koček jsou plné útulky.
Říká se, že není domova bez kočky, přitom však stále přibývá koček, které svou střechu nad hlavou a milující páníčky nemají. Kočka může mít až tři vrhy za rok, každý po pěti až šesti koťatech. Z nechtěných koťat se stanou další toulavá zvířata, která mohou být nemocná a hladová. Volně žijí a dál se nekontrolovatelně množí. Bohužel, regulace není možná bez kastrace. Argument, že kastrace je nepřirozený zásah, či že je přímo proti přírodě, považujeme za zcela nesmyslný. Proti přírodě je koťata zabíjet nebo nechat osudu pohozené v lese, v popelnici, v parku, kde je čeká pomalá smrt hladem, vyčerpáním a zimou. Neumí se o sebe postarat, jsou v nebezpečí, hrozí jim napadení jiným zvířetem či člověkem. Někdo koťata otráví nebo utopí. Je to strašná smrt. A koho zajímá, že se jedná o porušení zákona na ochranu zvířat? Kde není žalobce, není i soudce. Trestat by se měli nejen ti, kteří nezákonně usmrtili zvíře, ale i ti, kteří dopustili, že se z něj stalo zvíře toulavé, opuštěné, hladové a nemocné.
Lidé si sice uvědomují pomoc potřebným, opuštěné dítě vzbudí pozornost vždy, kdežto týrané či postižené zvíře je ponecháno svému osudu a tím vlastně odsouzeno k bolestivé smrti o hladu a bolesti.
Zapomínáme však, že děti jsou opouštěny či týrány vlastními rodiči, příbuznými, spolužáky, případně devianty. Tedy vlastním živočišným druhem. Tím samým, který jinde prosí o podporu při řešení následků daného. Neřeší se tedy příčina jevu, nýbrž jeho následky. Začarovaný kruh, či se lidstvu cosi vymklo z rukou?
Pro mnohé zvířecí pacienty jsme poslední nadějí. Útulek sice může žádat veřejnost o dobrovolnou pomoc, ovšem těžko lze definovat cenu zachráněného zvířecího života, když na straně druhé existuje mnoho nezodpovědných množitelů, kterým je další osud narozených zvířat lhostejný.
Umožňovat tedy další rozmnožování bezprizorních zvířat maří veškerou snahu ochránců i provozovatelů útulků, které jsou tak nuceny vynakládat stále vyšší částky.
Chápeme, že ochrana zvířat je všeobecně oblast okrajová, že stěžejní zůstává pomoc člověku.
Ale při své činnosti se denně setkáváme s osudy zvířat, kterým bylo ublíženo právě člověkem. A tak pokud léčbou stále častěji procházejí těžce zraněná zvířata jakožto důsledky "lidskosti“, kdy souběžně léčíme kočku s přeraženou páteří, proraženým krkem a vystřeleným okem, ptáme se – kam se vytrácí skutečný člověk ?
Chápeme, že silné společnosti preferují efektivní sponzoring atraktivních oblasti, jakými jsou sportovní utkání, volba miss či superstar, kde je zaručena mediální reciprocita a patřičné zviditelnění před „pouhou“ pomocí potřebným. Samotný soucit či zavírání očí skutečně situaci neřeší.
Neziskové organizace a útulky na sebe vědomě a dobrovolně berou břemeno zodpovědnosti člověka vůči potřebným bytostem, které si samy pomoci nemohou. Přesto je jejich činnost nezřídka považována za cosi zbytečného.
Přesto (či právě proto) vidíme v naší činnosti hluboký smysl.
Je potřeba naopak promnout zrak, uvědomit si, že neřešením problémů se nic nezmění a začít být aktivní.
Naše poděkování ovšem rozhodně nepatří těm, jejichž tváře se na nás smějí z médií, ale těm úplně obyčejným lidem s rozumem a citem, kteří si dokážou i v této těžké době něco odepřít a pomohou úplně obyčejným chlupatým bytůstkám, které jim vůbec nezaručí slávu. A pomohou jenom proto, že to tak cítí.
V zoufalé situaci se zkouší i zoufalé věci, např. požádat o příspěvek i „silné partnery“ (nadace, fondy, instituce, firmy, společnosti atd.)
Většinou "nezklamou" - ochrana zvířat je prostě cosi zbytečného, nepochopitelného a tedy nehodno zájmu.
A pak, je přece ta krize, tak aby zbylo dost na hokej a tak...
Získáváme tak ovšem sbírku "perel" - mnohá zdůvodnění vydají na samostatný článek.
Zatím ovšem jednoznačně vede telefonické doporučení zástupce společnosti HUNSGAS s.r.o., ing. Svobody :
„Jako optimální řešení vidím všechna ta toulavá zvířata utratit“.
A pak se divte, že si o "člověku" kočky myslí své!