Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. 11. 2009

 

 

Ale ne, nečekejte recept z cizokrajných dálek.

Je to jen o nás – o lidech. A o zvířatech, která k nám po staletí neodmyslitelně patří.

Ostatně, umění titulků dokonale ovládají bulvární plátky, o kterých dnes bude také řeč, což třeba: Zpěvák X opustil rodinu (právě odjel na turné), herečka Y chystá sebevraždu (ve filmové roli), politik Z platí za děvčata (následuje foto s dcerami) atd.

 

Zvířata k nám sice po staletí neodmyslitelně patří, ale - ještě nedozněla vlna odložených prázdninových dárků, kdy se z rodinného mazlíčka náhle stává odložený opuštěnec, a už se pomalu blíží vánoce, kdy se situace často opakuje. Lidská zodpovědnost bohužel nemívá dlouhého trvání. A tak se útulky pomalu, ale jistě zaplňují a nastávají každoroční zimní obavy, jak to zvládnout.

 

Jak známo, útulky to v tomto státě, kde nejsou vyřešeny ani základní potřeby občanů nemají lehké. Bohužel nelze spoléhat, že se dočkají adekvátní podpory ve společnosti, kde často levá ruka neví co dělá pravá. Nebo ví, a snaží se to dělat také, ale lépe. Či spíše efektivněji a do vlastních koryt, samozřejmě. Nic nového pod sluncem.

 

Ochrana zvířat je často líbivým bodem volebním programů a vyhlášek, nicméně realita je zcela jiná. Obce a magistráty své zákonné povinnosti zcela ignorují, útulky jsou tedy nuceny tuto činnost neustále suplovat, což logicky způsobuje znatelné zásahy do jejich reálných rozpočtů.

 

Když je zle, prosí se o pomoc.

 

Pomůže každá stokoruna“ či „z malých kapek se skládá moře“, tyhle věty mohou někomu připadat jako otřepané fráze, ALE – existence neziskových zařízení, která pomáhají, stojí a padá právě na těchto kapkách. Z nich se lepí každodenní boj o přežití, v ně se doufá, ony je drží nad vodou. „Jsme vděčni za každou korunu“ - tohle není volební heslo, tohle je holá realita.

Naději, že půjdeme dál, nám nedávají vzdušné zámky, ale drobné příspěvky lidí se srdcem na pravém místě, kteří se vzdají toho či onoho, aniž za to cokoliv očekávají. Prostě to tak cítí a je jim líto, že není v jejich silách pomoci více.

 

Ochrana zvířat jako taková není lukrativním byznysem. Přesněji, není žádným byznysem.

Klasickou reakcí silných společností bývá konstatování, že na sponzoring ochrany zvířat nemají zdroje, že se jedná o málo atraktivní oblast apod. Případně následuje hrdý dodatek : „My už přece pomáháme“ a zazní zvučné jméno sportovního klubu či modelingové agentury. Ovšem, organizace, která „jenom“ pomáhá zvířatům, rozhodně nemůže za sponzoring nabídnout reciproční program jako například hokejový klub, televizní superstar či miss se slibně našlápnutou kariérou. Je tedy logické, že sponzor musí být především obchodník. Za své peníze si hodlá koupit lukrativní prostor – logo firmy na dresech nadějných hokejistů či na sexy prádle žádoucích modelek, to je to, oč tu běží. Nezištná pomoc potřebným? Nenechte se vysmát.

Útulky nefungují díky podpoře těch, kteří to mají „v popisu práce“, ani ne díky zájmu těch, pro které jsou statisíce drobnými.

Nejedna celebrita se hroutí z přemíry práce, tklivě lká na titulcích bulváru, naříká, jak se obává splátek hypotéky a dříve než odjede zánovním vozem v milionové hodnotě ještě na závěr cvičně zaslzí, jak se jí dnes žije z ruky do úst. Že jejich „práce“ přináší především honoráře a slávu? Mezi námi, na tom není přece nic špatného, být v showbyznysu náležitě oceněn. Proč tedy ty bulvární slzy, vážení ? Že vaše příjmy nestačí k uspokojení vašich nároků? Požádejte o radu třeba utahanou mámu od dětí, jejichž táta přišel o práci a která v tom každodenním kolotoči vůbec nepostřehla, co je to být „in“, jelikož chce jediné – slušně (pře)žít. Taková „celebrita všedního dne“ nemá ke zhroucení rozhodně daleko. Ovšem narozdíl od celebrit bulvárních si to prostě nemůže dovolit.

Dorůstající anorektičky, začínající modelky se ladně projdou po molu na charitativní akci (čím zvučnější reklama, tím samozřejmě lépe). Jelikož prozatím nedosáhly zvučného jména, cupitají bez honoráře. „My děláme charitu“, hlásají do bulváru a ochotně předvádějí své vnady v róbách za deseti(sta)tisíce. A jejich svatozář se leskne tak vábivě...

Co na tom, že si tyhle holčiny především startují kariéru, při níž charitativní balet pomáhá ke zviditelnění jejich dosud neznámých jmen i tváří a tím pádem k lukrativním nabídkám? I to je v pořádku. Pokud si to ovšem dotyčné mezi tím vším potleskem vůbec dokáží uvědomit.

Provozovatelé útulku cupitají též bez nároku na honorář.

Fronty a nerváky na veterinách, nikdy nekončící úklidy kotců, denní kydání toalet, probdělé noci se čtyřnohými pacienty, věčné usmlouvávání věřitelů o každý další den v naději, to vše jejich image lesku nepřidá. O tyhle „celebrity“ bulvár nestojí. „Okrajová témata“ netáhnou. Zato obnažené pozadí vnadné děvy či politikův penis, to je kasovní trhák! Za to tu pětku dá každý a rád!

Konkrétní příklad za všechny – reakce nejmenovaného, zato nejznámějšího a nejčtenějšího bulvárního plátku : „Vy nás začnete zajímat, až vám bude exekutor stát u vrat a bourat kočkám voliéry. Až bude situace skutečně o něčem“. AHA – pomoc, ta obyčejná pomoc potřebným je dle bulváru „o ničem“. Jak prosté a přitom logické!

Útulky tedy skutečně nefungují díky podpoře těch, kteří hrdě hlásají, jak je pomoc potřebná. Útulky fungují – pokud tedy vůbec fungují – díky „naivitě“ jejich provozovatelů, hnaných iluzí, že jednou přece sakra musí být líp a věřících na zázraky v podobě spřízněných duší, které je nenechají ve štychu.

Dokud to jde, táhnou to sami. K čemu dovolené, svátky, vánoce? My (tím myslím všechny ty blázny, kteří se na tuhle nejistou a značně vyčerpávající cestu dali) máme jasné cíle – vidět spokojené oči svých čtyřnohých svěřenců.

A když to nejde? Smažíme se. Se stovkou svěřenců na krku si nemůžeme dovolit ten luxus celebritního zhroucení, a tak raději doufáme, že koťata vyrostou i bez denního přísunu čerstvého masa, že jim ty granule po expiraci, které jediné byly k dispozici se slevou, postačí, že nejlevnější léky pomohou stejně jako ty osvědčené, ale cenově momentálně nedostupné, že se nám podaří přemluvit veterináře, aby nás tentokrát vzal na dluh, že se nic nestane, když očkování třiceti dorůstajících koťat počká, protože počkat musí, že tentokrát budou mít viry dovolenou, že bude na zimu čím topit, protože dřevo zase podražilo, že… Že přežijeme.

Tenhle článek je vlastně poděkování obyčejným lidem, těm „neviditelným“, kteří místo velkých řečí prostě pošlou tu svoji kapku v moři. Ač je to k nevíře, nehlásají, jak spasí svět. Nelkají nad tím, jak se dříve žilo lépe. Ono to vůbec není o líbivých řečech a okázalých titulcích. Místo slůvek útěchy, sladkobolných řečí a slibů stačí pomoci podle svých sil. V tomhle je ta síla.

Potřebujeme vás více, než si myslíte. Mnohem více, než všechny ty volební žvanily, české (zlaté) slavíky a superstáry, módní návrháře či vrcholové sportovce. Naši svěřenci potřebují pomoc každý den. I když se žádný potlesk nekoná.

Život je jinde. Vy, obyčejní lidé s obyčejnými každodenními starostmi, kteří dokážete pochopit více, než celá ta pozlátková banda dohromady. Vy jste naše naděje.

Každý máme svůj svět. Ten náš je prostě kočičí – a moc nám záleží na tom, aby nemusel být na kyselo!

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA