Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kočičí poslání

7. 11. 2006

Je to už více než rok, a přesto nejde zapomenout. Ono se totiž zapomínat ani nesmí ...

Každý, kdo ztratil blízkou bytost, zná pocit zoufalé bezmoci, kdy už nic není a nebude jako dřív, protože někdo chybí.

Ti, kteří něco podobného prožili, kteří poznali, jak silné pouto si dokáže vytvořit lidská a kočičí duše, jak je možné rozumět si beze slov, a jak bolí, když nás kočičí přítel opustí navždy, určitě ví, o čem je řeč.   A jak následně tuto krutou pravdu odmítáme přijmout, a ptáme se, proč zrovna my? A proč zrovna teď, a takhle ? Ač je smrt nedílnou součástí našich životů, nikdy nejsme na setkání s ní dostatečně připraveni.

Posléze si pořídíme dalšího kočičího kamaráda, a život jde dál, zůstávají krásné a zároveň bolestné vzpomínky .

Jenomže oni ti naši kočičáci přicházejí na svět s posláním, a když jej naplní, běží si klidně dál a nás tady nechají v slzavém údolí. Předtím nám  pomohou otevřít oči, poznat svět z jiného úhlu pohledu a třeba i lépe pochopit sami sebe.  A jen na nás pak je, jak jejich odkaz naplníme, aby se nám „vrátili“, abychom jejich pohled nacházeli v očích našich příštích miláčků.

Komu se podařilo vytvořit si rovnocenný vztah, nepovažuje kočky jen za pouhé čtvernožce, ale vidí v nich bytosti, které obohacují náš život a dávají nám poznat skutečný a čistý cit, který rozhodně není samozřejmostí u nás, rádoby „pánů tvorstva“.

K péči o opuštěné kočky  jsem se dostala způsobem zcela prostým, přesto osudovým - před 15ti lety si mě jedna kočičí cestovatelka sama odchytila, a aniž jsme se předtím kdy potkaly, kráčela přede mnou jako hrdý vojevůdce a vedla si mě domů. Zřejmě to tak chtěl sám kočičí Bůh, kdo ví ?

A pak už náš kočičí život plynul dál, v dobrém i zlém, každý nový začátek byl světlem v tunelu a každý konec těžkou ztrátou...

Od roku 2003 jsem mj. bojovala o záchranu života kocoura s následky vrozené genetické vady - těžkého diabetika s anémií ... Můj život fungoval v rytmu intervalů aplikace inzulínu a podpůrných léků, neexistoval klidný spánek, nebylo možné vzdálit se na více než několik hodin, které byly beztak provázeny děsivým strachem, v jakém stavu jej najdu po návratu.  Málokdo chápal a rozuměl – vždyť přece stačilo se konečně rozhodnout, a milosrdná euthanasie vše vyřeší ... ostatně, vždyť je to jen zvíře, a za ty peníze by sis mohla žít,slýchala jsem a čím dále více jsem začala selektovat lidské bytosti v mém okolí. Proč bych se měla falešně usmívat na ty, kteří nevidí nic než své sobectví? Proč bych měla poslouchat ironické řeči o mém bláznovství ? My přece chtěli jenom přežít ...

Hyperglykemie  střídala  hypoglykemii, následovaly záchvaty a křeče,ledviny to vzdaly, tělo zrazovalo, ale ta silná kočičí duše chtěla tolik žít ...   Domácí léčba se střídala s hospitalizací, infuzní terapie byla posléze denní nezbytností ... náklady na stabilizaci a veterinární péči dosahovaly astronomických výšin,ne vždy jsme se setkávali s profesionálním přístupem veterinárních lékařů a klinik, kde jsme patřili mezi velmi časté a stálé pacienty...

Byli jsme prostě vděčni za každý vybojovaný klidný den, a dokázali jsme si jej prožít naplno...

Tyhle roky považuji za nejbohatší a nejvzácnější období mého života, a jsem osudu za tuto životní zkoušku bezmezně vděčná.

Posledních šest týdnů,kdy již vše bylo ztraceno,jsem nedokázala krutou realitu tvora na kost vyhublého, s  vyholeným krkem i tlapkami a zdevastovanými tepnami po nespočtu odběrů krve zachytit na fotografii, uchovávám si jej v paměti jako silného a krásného, jemuž by nemoc na první pohled nikdo neuvěřil. Ptáte se, proč jsem jeho trápení neukončila mnohem dříve ? I v momentě, kdy tělo říkalo NE, jeho duše prosila o každou možnou chvilku na tomto světě, dokud to šlo, do poslední chvíle dával najevo naději, že bude lépe ...

Ten smutný moment, který jsme tak oddalovali, přišel 7.října 2005.

Byl krásný podzimní den, nádherné babí léto ...

 

Když usínal, pochopila jsem, proč se mnou tak dlouho byl.

S  posledním pohlazením jsem mu přísahala, že jeho poslání naplním.

Aby chaos konečně dostal řád.  Aby bolest a samota  neměla šanci.

Aby vše mělo svůj smysl, dokud je čas. On totiž ten kočičí život, stejně jako ten náš lidský, letí strašně rychle. A jak se tak snažíme předhonit ostatní, často míjíme sami sebe. Jenom chápat a litovat nestačí, je třeba skutečně pomáhat.

Místo slůvek útěchy, uslzených teorií, okázalého „držení palců“ a sladkobolných řečí o tom, co by bylo, kdyby – místo toho prostě pomoci podle svých možností či sil.  On totiž z malých kapek sestává každý oceán.

Ony totiž kočky, ač jsou krásné a inteligentní, skutečně samy o pomoc mňouknout nedokážou.  Potřebujeme se navzájem.

Děkuji těm, kteří nás pochopili a podpořili.  Děkuji těm, kteří tak hodlají učinit.

On totiž  život není tak černobílý, jak se nám může zdát ...

A přitom stačí tak málo – otevřít oči a vnímat všechny jeho barvy ...

Greyečku, děkuji Ti.  Nedovolím si Tě zklamat ...

A vím, že mi z toho vašeho kočičího nebe posíláš energii.

Aga Grey    7.11.2006                                                                          

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Grey první

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA