Jdi na obsah Jdi na menu
 


Štěstí má jméno Andy

8. 11. 2006

Aneb jak jezevčík Andýsek změnil život jednomu manželskému páru seniorského věku ( který v životě neslyšel termín canisterapie )

Člověk míní, osud mění ... ačkoliv, v tomto případě má osud jméno Andýsek, k tomu čtyři čiperné tlapky, zrzavý kožich, dlouhý čenich, mlsný jazyk, plandající uši -  a především, zlatý psí život .

Ale každý příběh má svůj začátek .

V jednom okresním městě spokojeně žili manželé, říkejme jim třeba pan Karel a paní Milena.

Prožili mládí se svými radostmi i strastmi odpovídající  své době, vychovali dceru, poznali všední i sváteční dny středního věku a smířili se s přicházejícím  stářím.

Celý život pracovali, měli se rádi, žili jeden pro druhého, postarali se o své staré a v posledních letech bohužel již nemohoucí rodiče, přesto nezatrpkli a dokázali se radovat z maličkostí, které život přináší.

Jak čas plynul, přibývalo bolístek a nemocí, bylo stále těžší odolávat přibývajícím rokům, život kladl do cesty nejednu překážku a úsměv se pomalu vytrácel .

Snad to byla náhoda, snad tomu chtěl osud ...

Vnučka dostala k  Vánocům roku 1992 malý chlupatý dáreček – jezevčíka. Dostal jméno Andy a rostl vesele do krásy.

Až jednou ... Bylo moc práce, mladí toho musí přece tolik stihnout ...

A tak Andy, tehdy několikaměsíční štěně, putoval k babičce a dědovi na několikadenní hlídání s tím, že jakmile se vyřídí potřebné, mladí si pro pejska hned přijedou, aby prarodiče příliš neobtěžoval.  Tak se i stalo.

Za několik týdnů se situace opakovala ...

Milý Andýsek si tentokrát získal babiččino srdce, a spřátelil se s dědou natolik, že jeho odjezd domů oba oplakávali.

Neuběhlo mnoho dní a následoval telefonát, babička se ptá, jestli vnučka nepotřebuje opět hlídání ? Ale, ale, že by se nám

stýskalo ?  Inu, babička musí s pravdou ven a přiznává, že by

se o pejska ráda postarala třeba i poněkud déle, že jí chybí a děda že na něj také pořád vzpomíná .

A tak Andýsek, téměř roční psík, opět putoval do okresního města, a jeho milující páníčci bojovali s obavami, jak opětovnou změnu životního stylu přijme, přece jenom, těch několik dní se to dalo vydržet, ale tedˇ...

Na přivítanou šunčička a spousta psích dobrůtek, vystlaný pohodlný pelíšek a dva páry milujících rukou. Andýsek měl, oč si štěknul, takže se štěkat už ani nenamáhal, stačil jeden pohled oddaných psích očí, a už se to nese ... Každý večer pravidelná procházka, pak hned vykoupat a pečlivě osušit, aby nám Andýsek nenastydl.  Jestlipak má Andýsek plnou mističku ? To aby snad neměl hlad !  A každý rok krásně zabalené dárečky pod vánočním stromkem, aby se měl Andýsek na co těšit !   Ale  vybalí si  je sám, on to umí !

V zimě v městském  bytě, v létě na chatě, rok co rok dokud síly stačí.

Ale hlavně nezapomenout vzít Andýskovu zamilovanou deku, aby se mu příjemně cestovalo.

Aniž to kdo plánoval, Andýsek získal nový domov, a pan Karel s paní Milenou nalezli mnohem více.

Potřebného člena rodiny, za něhož jsou zodpovědni.

Když Andýsek stoná, stoná celá rodina, našlapuje se po špičkách, sedí se u jeho pelíšku a naslouchá se jeho dechu .

Oddaného přítele a kamaráda, se kterým se lehce zapomíná, že nohy už tolik neslouží, a že je za námi zase další den ...

Nový smysl života.  Motivaci.  Důvod žít .

Denní rituály, které se prostě  musí odehrát.  Andýsek čeká u dveří, je čas jít ven. A ven se jít prostě musí . Stále pomaleji, ale pořád pravidelně. Andýsek má hlad, musí se připravit snídaně, oběd a večeře.  Andýsek se chce mazlit, všechno ostatní počká. Andýsku, nevidím tě, kde jsi ? ( Andýsek leží pod stolem a už asi minutu je hodný a potichu ).

Každý příběh má ovšem nejen začátek, má i svůj konec .

Ale  příběh pana Karla a paní  Mileny pokračuje.

Jsou si  vědomi, že jsou na světě proto, aby svému čtyřnohému svěřenci zajistili  ten nejkrásnější psí život na světě.

Takže žádné umírání, žádné nemoci a trápení .  To počká .

Andýsek nás potřebuje !!!   Kdo by se o něj  staral ?

Píše se rok 2006.

Panu Karlovi je neuvěřitelných 95 let.

Paní Mileně 83 let.

Andýskovi  14 psích let.

Lidské  i  psí ( a zvířecí vůbec ) osudy mají mnoho společného.

Učí nás vidět neviditelné, vnímat a rozumět si beze slov.

Žít jeden pro druhého, obohacovat své světy navzájem.

Zázraky se nedějí,  ani elixír mládí nebyl dosud objeven .

Ale - když člověk najde své zvíře, a zvíře svého člověka, nastává souznění  a  vytváří se pouto nejsilnější.

Život má stále svůj smysl.

Rána jsou plná očekávání, dny  barevnější a noci klidnější.

A přiznejme si, že i to je malý zázrak ...

                                         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Andys

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA